Nejdříve něco málo k tomu, co vlastně ta sdílená ekonomika je. Většinou se jedná o některou z forem pronájmu, výměny či sdílení nějakého aktiva, majetku, něčeho co máme, ale ne na sto procent využíváme. Lákavou výhodou pro zákazníky tu je nižší cena, na straně nabídky je pak nejčastějším motivem příležitost. Proč je vlastně cena tak nízká? Působí zde psychologický efekt, když už to stejně mám a využívám, tak nemusím rozpočítat do prodejní ceny celou cenu, za kterou jsem danou věc pořídil.
Zvláštním případem majetku je i čas, i čas se dá totiž pronajmout. Charakteristickým rysem sdílené ekonomiky je pak zapojení i takových účastníků, kteří by v tradičním prostředí neměli šanci se trhu zúčastnit, zejména pro malou časovou dispozici (typicky matky na mateřské nebo studenti). Dalším výrazným rysem je také úloha zprostředkovatele, který často některé činnosti za účastníky přebírá (platby přes jejich platformu, hodnocení účastníků a řešení stížností, reklama a výhodné nabídky).
Klíčovým problémem je zde skutečnost, že vlastníci majetku nejsou schopni rozlišit mezi soukromým užitím a soustavnou výdělečnou činností. To je pak podnikání a podléhá živnostenským předpisům. Nepochopení tohoto rozdílu vede jednak k hořkým sporům ve společnosti (např. taxikáři versus Uber), ale taky k chybám ve vykazování v účetnictví a v daních. A když neplatíte daně a poplatky, tak pak můžete nasazovat nižší ceny, než jsou ty, za které jsou tradiční podnikatelé ochotni a hlavně schopni podnikat.
A pak je tu faktor správy daně – namísto jednoho daňového subjektu, „zaměstnavatele“, jsou tady najednou stovky jednotlivých daňových subjektů, s centrálním zprostředkovatelem (který ale neručí za zdanění jednotlivců – obchodních partnerů). A žádný z nich nemusí být DPH plátcem. Výsledkem je spirála cenového podbízení. Naopak pozitivním efektem sdílené ekonomiky je upozornění na zbytečnou regulaci, která z historického hlediska měla smysl ochrany slabší strany – spotřebitele a která díky moderním technologiím dnes pozbývá významu.